Jak chutná vodíková voda? A co znamená zvláštní chuť

Pokud se chystáte poprvé vyzkoušet vodíkovou vodu, stručná odpověď vás uklidní: správně připravená sklenice chutná jako voda, kterou jste do láhve nalili. Samotný vodík jí nedodává žádnou chuť, vůni ani pachuť. Lišit se může voda, ze které vycházíte, zařízení, které ji připravilo, a občas také chuť, která s vodíkem vůbec nesouvisí a stojí za pozornost.

• Plynný vodík sám o sobě nemá chuť. Molekulární vodík (H2) nemá barvu, vůni ani chuť, kterou by váš jazyk nebo nos dokázal zachytit.
• Někteří lidé při pití vnímají jemnější pocit v ústech díky drobným mikrobublinkám vodíku. Jde o dojem z textury, nikoli o novou chuť.
• Základní chuť určuje zdrojová voda, včetně obsahu minerálů, způsobu její úpravy a toho, jak byla láhev nebo karafa před použitím vyčištěna.
• Dvě konkrétní nežádoucí chutě stojí za prověření: chuť připomínající bělidlo ukazuje na chlor nebo ozon a kovová či hořká chuť obvykle souvisí s minerály nebo potrubím, nikoli s vodíkem.

Stručná odpověď: vodíková voda chutná jako vaše voda

Pokud nalijete vodu obohacenou o vodík vedle sklenice stejné vody bez přidaného plynu, měly by v řádně navrženém zařízení chutnat stejně. To, co lidé někdy popisují jako rozdíl, je mírně hladší nebo jemnější pocit v ústech, který připisují velmi drobným mikrobublinkám vodíku pohybujícím se při pití ve vodě. Jde o pozorování týkající se textury, nikoli o důkaz odlišné chuti, a rychle odezní, jakmile je voda několik minut vystavená vzduchu a rozpuštěný plyn se začne rozptylovat.

To je důležité pro každého, kdo se rozhoduje, zda vodíkovou vodu vůbec vyzkoušet: nemusíte si zvykat na novou chuť. Pijete dál vodu, kterou už znáte, a přidáváte plyn, který nemá vlastní smyslově vnímatelné vlastnosti.

Proč rozpuštěný vodík vodě nedodává chuť

Molekulární vodík (H2) je bezbarvý plyn bez zápachu (zdroj: Vodík — Wikipedie), a právě proto nemá co nabídnout chuťovým receptorům. Chuť a čich reagují na molekuly, které působí na konkrétní receptory na jazyku a v nosní dutině; rozpuštěný H2 tyto dráhy neaktivuje tak jako například rozpuštěný oxid uhličitý, který v perlivé vodě vytváří jemné štípání a lehce nakyslou chuť.

Tomu odpovídají i použité koncentrace. Láhev, karafa nebo tableta dodává vodík v řádu PPB až nízkých jednotek PPM, tedy ve stopovém množství ve vodě, která už sama tvoří naprostou většinu toho, co pijete. Vodík se přidává k vlastnostem, které voda už má, místo aby je nahrazoval nebo potlačoval. Proto chuť hotové sklenice stále vychází z vody, kterou jste nalili dovnitř, nikoli z procesu elektrolýzy.

Co skutečně mění chuť sklenice vodíkové vody

Pokud dva lidé popisují při použití stejného modelu láhve znatelně odlišné zkušenosti, příčina téměř vždy souvisí s tím, co elektrolýze předchází: se samotnou vodou nebo stavem zařízení, nikoli s plynem.

Kohoutková, filtrovaná, balená nebo destilovaná voda: základ, ze kterého zařízení vychází

Každý zdroj vody má vlastní minerální složení a historii úpravy, ještě než se voda dostane do elektrolytické komory. Ve vodovodní vodě může být v závislosti na místní úpravě patrná slabá chuť chloru, zatímco filtrovaná nebo destilovaná voda má blíže k neutrální chuti. Výrobci doporučují používat filtrovanou nebo čištěnou vodu místo neupravené kohoutkové vody ze dvou souvisejících důvodů: chuť tak zůstává při každém naplnění stejná a elektrolytická membrána je chráněná před postupným usazováním minerálů. Podrobné srovnání toho, který typ vody se hodí pro které zařízení, najdete samostatně v článku o kohoutkové, filtrované, balené a destilované vodě do vodíkových láhví; stručně řečeno, nejjednodušší způsob, jak zachovat neutrální chuť i v hotové sklenici, je začít vodou, kterou už sami považujete za bezchutnou.

Proč „zápach nové láhve“ po prvních cyklech vyprchá

Nová láhev, její těsnění nebo pouzdro mohou při prvních několika použitích lehce zapáchat po plastu nebo gumě, podobně jako nová láhev na vodu či krabička na svačinu před několika prvními umytími. Jde o počáteční vliv výroby a balení, nikoli o známku toho, že proces elektrolýzy vodu znečišťuje. Zápach obvykle zmizí po několika prvních cyklech naplnění a vypláchnutí, které doporučuje většina návodů k výrobkům.

Kdy chuť signalizuje problém, a ne jen vlastnosti vody

Dvě nežádoucí chutě stojí za bližší pozornost, protože ukazují spíše na vodovodní přípojku nebo potrubí, kterým voda přitéká, než na láhev.

Chuť chloru nebo „bazénu“

Voda obsahující chlor může mít oproti neupravené vodě znatelně odlišnou chuť i vůni a při vyšší koncentraci chloru nebo větším množství usazenin ve vodě bývá tento rozdíl výraznější (zdroj: CDC Zdravá voda: dezinfekce vody chlorem a chloraminem). Ve vodíkové láhvi může podobnou chuť po bělidle nebo bazénu způsobovat také kyslík a ozon, které se při elektrolýze nepodařilo úplně oddělit od proudu vodíku. V takovém případě jde o problém konstrukce zařízení, nikoli kvality vody. Ať už je příčina jakákoli, řešením není hádat: podrobný návod, proč některé vodíkové láhve zapáchají po chloru nebo ozonu a jak to ověřit, popisuje, jak tyto dvě příčiny rozlišit.

Kovová nebo hořká chuť

Pokyny americké Agentury pro ochranu životního prostředí (US EPA) týkající se nežádoucích látek v pitné vodě spojují kovovou chuť se železem, mědí, zinkem nebo manganem v koncentracích hluboko pod úrovní považovanou za zdravotní riziko. Samostatně také uvádějí, že nízké pH může samo o sobě způsobit hořkou, kovovou chuť (zdroj: US EPA: sekundární normy pro pitnou vodu). Tyto minerály se projevují také v celkovém množství rozpuštěných látek, kterému se podrobněji věnuje vysvětlení TDS ve vodě, pokud chcete vědět, co měřič TDS skutečně měří. Taková kovová chuť odráží vlastnosti zdrojové vody nebo potrubí, kterým protékala, nikoli vodík přidaný později.

Nejjednodušší způsob, jak ověřit kteroukoli z těchto nežádoucích chutí, je ochutnat samotnou kohoutkovou vodu dřív, než se dostane do láhve. Pokud stejnou chuť chloru nebo kovu cítíte i ve sklenici vody natočené přímo z kohoutku, příčina je ve vodovodní síti nebo v domovním potrubí a vodíková láhev ani karafa problém nevyřeší.

Jak udržet chuť stejnou

Několik návyků pomáhá většině změn chuti předejít. Vyplatí se zařadit je do běžné rutiny, místo abyste problém řešili až poté, co nastane.

• Začněte vodou, kterou už považujete za bezchutnou. Filtrovaná nebo čištěná voda odstraňuje celou jednu skupinu proměnných ještě před přidáním vodíku a právě s takovou vstupní vodou většina výrobců počítá při návrhu a testování.
• Zařízení oplachujte a čistěte podle pokynů v návodu. Zbytky minerálů a usazeniny uvnitř láhve nebo karafy bývají postupem času častějším zdrojem nežádoucí chuti než samotný proces elektrolýzy.
• Pokud se chuť chloru nebo kovu objeví přímo v kohoutkové vodě, obraťte se na místní vodárenskou společnost nebo instalatéra, protože to ukazuje na problém s dodávkou vody nebo potrubím, nikoli na něco, co by láhev dokázala odfiltrovat.

Svou roli zde hraje i konstrukce zařízení. U produktu Hydrion Core Láhev na vodíkovou vodu je uvedeno, že při elektrolýze odděluje kyslík a ozon od proudu vodíku. Záměrem konstrukce je tedy přidat do vody rozpuštěný vodík, aniž by se k chuti zdrojové vody přidávala vlastní vůně. Jde o deklarovanou konstrukční vlastnost, nikoli o nezávisle ověřený test zápachu, ale pro tuto otázku je podstatný právě daný mechanismus: láhev navržená tak, aby vedlejší plyny nepronikaly do proudu vody, má o jeden způsob méně, jak ovlivnit chuť vaší sklenice.

Pokud hledáte stručnou jednovětou odpověď na tuto otázku i na dvě desítky dalších běžných dotazů, rychleji si přečtete časté otázky o vodíkové vodě. Tento článek je podrobnější verzí pro každého, kdo chce vědět, proč je plyn bez chuti, co skutečně ovlivňuje chuť konkrétní sklenice a jak rozlišit běžné vlastnosti vody od něčeho, co stojí za prověření.