Strukturovaná vs. vodíková voda: co lze změřit

Vodíková i strukturovaná voda se prodávají jako vylepšení oproti vodě z kohoutku a jejich tvrzení se tak často srovnávají v jedné větě, až mohou znít jako různé verze téže myšlenky. Nejsou. Vodíková voda označuje konkrétní rozpuštěný plyn, molekulární vodík (H2), a množství tohoto plynu v daném vzorku lze změřit přístrojem s uvedeným názvem a vyjádřit číslem, v částech na miliardu (PPB) nebo miligramech na litr. „Strukturovaná“ neboli „hexagonální“ voda popisuje údajné přeskupení molekul vody do stabilní, uspořádané podoby a žádná standardní laboratorní metoda dosud nedokázala prokázat, že toto uspořádání existuje nebo že se chová jinak než ultračistá voda. Užitečným způsobem, jak tyto dvě věci porovnat, je zjistit, zda lze tvrzení ověřit přístrojem, nebo pouze podle popisu.

• Vodíková voda je voda s rozpuštěným plynným H2, jehož množství lze ověřit pomocí testovacích kapek s činidlem, elektronického měřiče nebo laboratorní metody, jako je plynová chromatografie.
• Strukturovaná neboli hexagonální voda popisuje údajné molekulární uspořádání, které se při testování nukleární magnetickou rezonancí (NMR) nepodařilo odlišit od ultračisté vody, ani od lidské moči, při stejném testu.
• ORP (oxidačně-redukční potenciál) se často uvádí vedle hodnot vodíku, ale jde o obecné elektrické měření ovlivněné několika faktory, nikoli o údaj specifický pro vodík.

Co „strukturovaná voda“ vlastně tvrdí

Tvrzení o strukturované vodě spočívá v tom, že běžnou kapalnou vodu lze přeuspořádat do stabilní hexagonální mřížky, někdy popisované jako „čtvrtá fáze“ odlišná od pevného, kapalného a plynného skupenství, a že toto uspořádání mění chování vody nebo její interakce s tělem. Jde o konkrétní a ověřitelnou myšlenku, takže je namístě se ptát, co se stane, když ji někdo skutečně otestuje.

Pomocí nukleární magnetické rezonance, standardní metody, kterou chemici zkoumají uspořádání a pohyb molekul v kapalině, byla testována voda prodávaná jako hexagonální či strukturovaná. Test neodhalil žádný významný rozdíl oproti ultračisté vodě, ani oproti lidské moči, při stejném testu (zdroj: Hexagonal water). Jedním z důvodů, proč je stabilní struktura ve velkém měřítku obtížně slučitelná se základní chemií vody, je čas: vodíkové vazby mezi molekulami vody se neustále rozpadají a znovu vznikají v časových intervalech kratších než 200 femtosekund, což je příliš rychlé na to, aby uspořádaná mřížka přetrvala v celé sklenici vody (zdroj: Hexagonal water).

Nemá ani žádnou měrnou jednotku. Vodík se udává v PPB a mg/l, trouba má teplotu a u vody z kohoutku se uvádí TDS v ppm. Strukturovaná neboli hexagonální voda nemá žádný odpovídající údaj, který by laboratoř uváděla, nezávislá strana ověřovala nebo který by se tiskl na etiketu lahve. Tvrzení, které nelze změřit žádnou pojmenovanou metodou, není automaticky nepravdivé, ale nelze ho ani ověřit, a právě to ho odlišuje od srovnání, kterému se tento článek věnuje.

Co „vodíková voda“ vlastně tvrdí

Rozpuštěný plyn, molekulární vodík (H2), se do vody dostává jedním ze dvou běžných způsobů: elektrolýzou, která rozštěpí molekuly vody a uvolní plynný H2 na elektrodě uvnitř lahve, džbánu nebo přístroje, nebo pomocí reaktivní tablety, při jejímž rozpouštění hořčík reaguje s vodou a uvolňuje plynný vodík. Obě metody tedy vedou ke stejnému druhu plynu ve vodě, jen se vytváří odlišným způsobem.

Zájem o pití H2 se datuje k souboru laboratorních studií a studií na zvířatech, zejména k článku Ohsawy a jeho kolegů z roku 2007 v časopise Nature Medicine. Ten zjistil, že molekulární vodík může selektivně reagovat s hydroxylovým radikálem, zvláště reaktivní a buňky poškozující formou reaktivních forem kyslíku, v kultivovaných buňkách a na zvířecích modelech poranění mozku způsobeného omezeným průtokem krve (zdroj: Ohsawa et al., Nature Medicine (2007), via Europe PMC). Jde o zjištění týkající se chemického mechanismu pozorovaného v buňkách a u zvířat, nikoli o prokázaný výsledek u lidí, a netvrdí se tím, že pití vodíkové vody léčí nebo předchází jakémukoli onemocnění. Poskytuje to konkrétní, ověřitelný chemický důvod, proč považovat koncentraci H2 za smysluplný číselný údaj, nikoli za marketingovou frázi.

Protože jde o jeden konkrétní plyn, množství rozpuštěné v dané lahvi vody v daném okamžiku je skutečnou fyzikální veličinou. Během elektrolýzy stoupá, když voda stojí otevřená na vzduchu, opět klesá a lze ho zachytit jako číselný údaj stejně jako u jakéhokoli rozpuštěného plynu.

Jak se skutečně měří rozpuštěný vodík

To, že lze tvrzení o vodíku v principu ověřit měřením, neznamená, že každá hodnota vodíku na etiketě byla změřena stejným způsobem. Existují tři metody, které skutečně testují přítomnost H2, a jedno běžné měření, které to nedělá.

• Testovací kapky s titračním činidlem. Činidlo příbuzné methylenové modři mění barvu v přítomnosti rozpuštěného vodíku a počet kapek potřebných k úplnému odbarvení vzorku udává hodnotu ve zlomcích miliontiny. Test je levný a specifický pro vodík, jde však o manuální metodu, u níž se mohou výsledky při odečítání mezi lidmi mírně lišit.
• Měřiče rozpuštěného vodíku. Elektronické senzory přímo uvádějí koncentraci v ppm nebo PPB. Přesnější přístroje jsou laboratorní zařízení, nikoli kapesní pomůcky, a jejich přesnost se liší podle senzoru a kalibrace. To je samostatná otázka od toho, zda samotná metoda měří vodík (podrobněji se jí věnuje článek srovnání měřičů rozpuštěného vodíku).
• Plynová chromatografie. Jde o laboratorní metodu, která přímo odděluje a kvantifikuje rozpuštěné plyny a výsledky obvykle uvádí v miligramech na litr. Je to referenční metoda, když musí výsledek obstát při nezávislém přezkoumání.

Vedle hodnot vodíku se často uvádí ORP neboli oxidačně-redukční potenciál. Je dobré přesně vědět, co vlastně měří: obecnou tendenci látky přijímat nebo odevzdávat elektrony, která se udává v milivoltech. Plynný vodík sice posouvá ORP do záporných hodnot, ale totéž dělá i pH, teplota a rozpuštěné minerály, které s obsahem vodíku nijak nesouvisejí. Záporná hodnota ORP napovídá, že je přítomna nějaká redukující látka, ale neudává množství vodíku. Považovat ji za takový údaj znamená přeceňovat, co nám tato hodnota může říct (úplný rozbor najdete v článku jak měřit vodík ve vodě).

Jak vypadá laboratorně ověřená hodnota vodíku

Užitečný způsob, jak zjistit, co „měřitelné“ v praxi znamená, je podívat se na skutečný výsledek testu, nikoli pouze na technické údaje. Nezávislá laboratoř H2 Analytics použila plynový chromatograf SRI 8610C, tedy stejnou kategorii přístroje, jakou jsme popsali výše, otestovala lahve z vlastní nabídky Hydrion a uvedla množství rozpuštěného vodíku v miligramech na litr. Celý postup a výsledky jsou popsány ve zprávě o nezávislé laboratorní certifikaci.

Tento laboratorní výsledek doplňuje technické údaje uvedené na produktových stránkách lahví. Jde o jiný druh ověření, ale stále o ověřitelný údaj, a než obě hodnoty porovnáme, je důležité vzít v úvahu délku cyklu. U lahve Core se uvádí až 5 000 PPB (5 ppm) při elektrolýze PEM s platinovo-iridiovými elektrodami, přičemž cyklus trvá méně než pět minut, tedy výrazně kratší dobu než 20minutový test v laboratoři. Hodnota 9,00–9,14 mg/l je proto výsledkem delšího cyklu, nikoli popisem toho, kolik vodíku se do lahve dostane při běžném pětiminutovém cyklu; vlastní desetiminutové měření ve zprávě, 5,85–6,05 mg/l, odpovídá běžnému používání více. U lahve Hydrion Pulse se uvádějí jiné hodnoty: přibližně 4 000 PPB při pětiminutovém nastavení a až 8 000 PPB při desetiminutovém nastavení, při elektrolýze SPE/PEM s platinou potaženými titanovými elektrodami. Obě lahve dosahují odlišných hodnot, protože používají různé cykly a hardware, nikoli proto, že by jedna vytvářela jiný druh vodíku než druhá. Vyšší hodnota v PPB znamená, že danou metodou bylo v daném okamžiku naměřeno více rozpuštěného plynu, nikoli že jedna lahev je celkově lepší než druhá (více o tom, jak číst hodnotu v PPB, najdete v článku vysvětlení PPB ve vodíkové vodě). Pro toto srovnání je důležitější jednodušší věc: obě sady hodnot vycházejí z konkrétně uvedeného přístroje, konkrétně uvedené laboratoře nebo zdokumentovaného testu technických údajů s uvedenou délkou cyklu. Právě takovým ověřením tvrzení o „strukturované vodě“ nikdy neprošlo.

Rychlý způsob, jak posoudit jakékoli tvrzení o vodě

Otázku měřitelnosti lze uplatnit i mimo toto konkrétní srovnání. Když se o výrobku nebo úpravě vody tvrdí, že se liší od vody z kohoutku, tři otázky pomohou rozlišit ověřitelné tvrzení od neověřeného.

• Co přesně se má podle tvrzení ve vodě změnit? Vágní popis, například „živější“ nebo „lépe vstřebatelná“, se ověřuje hůř než konkrétní tvrzení, například „obsahuje více rozpuštěného plynného vodíku“.
• Existuje konkrétní přístroj nebo měrná jednotka určená právě k měření dané věci? Pro vodík existují testovací kapky, měřiče rozpuštěného vodíku a plynová chromatografie, přičemž každá metoda udává hodnotu v ppm nebo PPB. Tvrzení o struktuře vody nemá žádný odpovídající ekvivalent.
• Pokud se uvádí nějaká číselná hodnota, vznikla metodou určenou k měření dané látky, nebo ji zastupuje obecný nepřímý ukazatel? ORP je skutečné a užitečné měření, ale nejde o hodnotu vodíku. Považovat ho za takovou hodnotu je běžný způsob, jak si neověřené tvrzení vypůjčuje důvěryhodnost tvrzení podloženého měřením.

V tomto případě vodíková voda obstojí v prvních dvou otázkách, s výhradou, že každá konkrétní hodnota by měla vycházet ze skutečného testu, nikoli z předpokladu. Strukturovaná voda v současnosti nemá možnost obstát ani v jedné. Širší vyvrácení mýtů o vodíkové vodě stejným měřítkem posuzuje několik dalších tvrzení a stejný test „existuje nějaká číselná hodnota a je to ten správný druh hodnoty?“ lze stejně dobře použít i na jiné alternativní úpravy vody, včetně srovnání vody se šungitem, pokud si ho chcete procvičit. Pokud chcete vidět technické údaje v PPB pro různé typy vodíkové vody vedle sebe, kolekce vodíkové vody je uvádí stejně jako tento článek: jako číselné hodnoty, nikoli jako reklamní slogany.